Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsem udělala štěstí                                                                        

ObrazekPocházím z východního Slovenska, z romské osady poblíž Trebišova. Na svět jsem přišla v roce 2007, pravděpodobně v prosinci. Narozeniny mi panička stanovila hned na prvního, abych na dárky nemusela moc dlouho čekat, to dá rozum :-D

Jednoho dne do osady přijeli lidi z města a odchytli mě a spoustu dalších psů. Pak jsme putovali do karanténních stanic. Nevím jak jinde, ale v té trebišovské měli psi měsíc na to, aby si našli nového páníčka nebo paničku. Komu se to nepodařilo, byl utracen. Ve stanici jsme přežívali v naprosto zoufalých podmínkách s minimální péčí, vážně zranění psi čekali na ošetření i několik dní, kotce nebyly nijak zateplené a tak štěňata často umrzla, o víkendu nás nekrmili...

Když se šíleném "fungovaní" stanice dozvěděla Ivanka z Prešova, přemluvila tamního správce (veterináře!), aby jí dovolil vytvořit webové stránky, na které by umísťovala fotky nás, pejsků, a pomáhala nám tak najít domov. Pana veteřináře pak ovšem velmi obtěžovalo, že volají lidi, co by si nás rádi k sobě vzali a po nějakém čase jejich spolupráci ukončil, aby měl zase klid. Ivanka všechno dělala naprosto nezištně a obětavě, bez nároku na jakoukoli finanční odměnu. Naopak do této aktivity vkládala svoje prostředky, psy na vlastní náklady odčervovala, odblešovala, vozila do stanice krmení, deky, hračky...

ObrazekJsem klikařka :-D  Paniččina kamarádka Bára (má přezdívku Pandy), pořád zachraňuje nějaký psy a kočky. Jednou, místo aby pořádně pracovala, šmejdila po internetu a objevila mojí fotku. Spojila se s Ivankou, která jí popsala, jak to v trebišovské karanténní stanici chodí. No a hned nejbližší víkend jela i s mojí paničkou směr východ (už zbývalo jen pár dní do 30-ti denního limitu). Ve stanici mají otevřeno jen ve všední den, takže mě (a další dva pejsky) chudák Ivanka dopravila k sobě do Prešova už v pátek - stopem, protože zpáteční spojení veřejnou dopravou neexistovalo.

 

 Z Prešova do Prahy

V neděli 24.2.2008 panička konečně dorazila do Prešova. No, když jsem viděla, jakým vrakem si to pro mě přijela, byla jsem jako dost upřímně zděšená. Představa, že tímhle máme do večera být v Praze a ujet 650km mě rozhodně nenechávala klidnou. Když mi ale holky vysvětlily, že to není obyčejný auto, ale Formule, a jezdí jak drak, naskočila jsem. :-) Naložily jsme ještě moje dva psí kamarády ze stanice - šestiletého mopsíka Puginku, kterou si ještě ten večer v Praze převzala rodina z Krkonoš a tříměsíčního křížence velkého knírače a rotvajlera Bilba, pro kterého jsme měly umístění v útulku v Komořanech, odkud si ho už po týdnu vzala rodina z jihu Čech.      

ObrazekCesta probíhala v pohodě, hned jsem si ustlala na paničce :-) Bára chovala zas Puginku, která vypadala strašně strhaně a vyčerpaně, původní majitelka-množitelka jí měla jen na vydělávání peněz a tak Puginka pořád dokola rodila jedny štěňata za druhýma a byla zavřená v kleci. Bilbo ležel rozvalenej vzadu a ještě na Slovensku se nám ve Formuli pozvracel. Deset kilometrů před cílem se stihnul taky pořádně posrat...to je úroveň tedy...fakt ;-)

Samozřejmě, že jsme nebyli odčervení, očkovaní, natož abychom měli psí cestovní pas. Přes hranice nás holky musely děsně nenápadně propašovat - pod dekou, pod mapou a pod nohama. Originální. Ještě, že už byl ten Schengen, co? ;-)

 

První večer doma

ObrazekDoma nikdo nevěděl, že přijedu. No, byl to celkem céres...! Ale stejně mi bylo jasný, že se jen tak tváří a za chvilku mě budou všichni milovat :-) Protože jsem (mnohem většího) Bilba docela šikanovala, panička mi ustlala v jiném pokoji, než jemu. Ale já stejně chtěla být s ním a tak jsem pořád strašně vyla, až nakonec panička pochopila, kdo tady bude rozhodovat a dveře k němu otevřela.

Ráno jsme Bilba odvezly do Komořan k paní Kladivové a pak šly na první společnou procházku kolem Vltavy. Hned jak jsem řeku viděla, rozběhla jsem se, skočila do ní a plavala směr druhý břeh. Panička ječela na břehu ať se vrátím a už si začala svlékat bundu, že mě jako půjde zachraňovat. Jenže byl únor, tak jsem se slitovala a doplavala k ní zpátky na břeh, mno... Myslím, že panička velmi brzo pochopila, že se mnou bude její život opravdu hodně pestrý :-)))